Anglie

Spojené království Velké Británie a Irska byl jeden z spojeneckých sil během první světové války v letech 1914-1918, boj proti Centrálních mocností (v německé říši , v Rakousku-Uhersku , v Osmanské říši a království Bulharska ). Státní ozbrojené síly byly reorganizovány - válka znamenala například založení královského letectva - a zvětšily se kvůli zavedení, v lednu 1916, branné povinnosti poprvé v historii země, jakož i zvyšování co byla v té době největší dobrovolnická armáda v historii, známá jako Kitchenerova armáda , s více než 2 000 000 muži. Vypuknutí války bylo obecně považováno za společensky sjednocující událost, ačkoli tento názor byl zpochybněn novějším učením. V každém případě byly odpovědi ve Velké Británii v roce 1914 podobné jako u populací v celé Evropě.

Francie

V první světové válce se Francouzům se svými spojenci podařilo udržet západní frontu a protiútoky na východní frontě a v koloniích až do konečné porážky ústředních mocností a jejich spojenců. Po velkých konfliktech, jako byla bitva na hranicích , první bitva na Marně , bitva u Verdunu a druhá bitva o Aisne - ta vedla k obrovským ztrátám na životech a vzpouře v armádě - se Francouzi ukázali být dost soudržné bojové síly na protiútok a porážku Němců ve druhé bitvě na Marně , první v tom, co by se stalo řetězcem spojeneckých vítězství, která ukončila válku. Smlouva Versailles nakonec se vrátil Alsasko-Lotrinsko ve Francii. Francouzské vojenské, civilní a materiální ztráty během první světové války byly obrovské. S více než 1,3 miliony obětí na životech a více než 4,6 milionu zraněných utrpěla Francie po Rusku druhé nejvyšší ztráty spojenců. Výsledkem bylo, že Francie byla neústupná ve vyplácení reparací Německem. Organizované selhání Weimarské republiky při placení reparací vedlo k okupaci Porúří francouzskými a belgickými silami.

Rusko

V roce 1914 vstoupila země do konfliktu, který přerostl v první světovou válku. Revoluční tendence byly od roku 1915 podporovány Německem, které si přálo rozvrat východní fronty a vyřazení Ruska z války. Dne 8. března 1917 podle gregoriánského kalendáře vyšlo do ulic v Petrohradě asi 90 tisíc žen, především textilní dělnice. Již následujícího dne se demonstrace rozšířily a přerostly v Únorovou revoluci. K demonstrantům se připojilo i vojsko a vláda byla nucena rezignovat. Dne 13. března (28. února) 1917 byl sestaven dvanáctičlenný prozatímní výbor Státní dumy a vznikla Prozatímní vláda, do jejíhož čela se postavil kníže Georgij Lvov. Vojenskou moc však v Petrohradě držel ve svých rukou Petrohradský sovět pod kontrolou menševiků, složený z dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Ti ovšem nebyli regulérně zvoleni, ale rekrutovali se z revolučních aktivistů. Podle jeho vzoru se pak postupně ustavovaly Sověty i v dalších ruských městech. V Sovětech měly své zástupce i bolševici a eseři. Dne 15. března (2. března) 1917 car Mikuláš II. abdikoval a předal korunu svému bratrovi Michailovi, který již následujícího dne rezignoval, aniž by určil svého nástupce, čímž v Rusku skončila vláda dynastie Romanovců. V dubnu 1917 byl ze švýcarského exilu prostřednictvím německé tajné služby dopraven do Ruska Vladimir Iljič Lenin spolu s dalšími revolucionáři. V květnu se zároveň z USA vrátil Lev Davidovič Trockij, který jakožto menševik získal postupně rozhodující slovo v Petrohradském sovětu. Oba muži pak společně začali připravovat převrat.

USA

V USA byla velice silně podporována politika Izolacionismu, která v podstatě hlásala udržení USA mimo konflikt, ale šestého dubna 1917 USA válku vyhlásily Německu a sedmého prosince téhož roku Rakousko-Uhersku.Tím se na stranu Trojdohody přidala budoucí světová velmoc s válkou nedotčeným lidským potenciálem a obrovskou průmyslovou základnou. Vojenská síla USA se nejprve projevila na moři, kde válečné lodě Amerického námořnictva (US Navy) zasáhly do boje s německými ponorkami, jež v té době vážně ohrožovaly zásobování Velké Británie. Zásobovací situace států Trojspolku však byla ještě horší, protože námořní blokáda byla velmi účinná. Na Západní frontě byla americká přítomnost znatelnější až v roce 1918, protože trvalo dlouho než Američané zmobilizovali, vycvičili a vystrojili dostatečné množství vojáků, aby je pak poslali loděmi přes Atlantský oceán až na Západní frontu.

Italie

Po vypuknutí první světové války vyhlásila italská vláda neutralitu a odmítla se po boku svých spojenců z Trojspolku, Německa a Rakouska-Uherska do konfliktu zapojit. Již v dubnu 1915 však italský ministr zahraničí Sidney Sonnino vyjednal se státy Dohody tzv. Londýnský pakt, na jehož základě se Itálie již v květnu téhož roku zapojila do války na straně Francie a Spojeného království. Spojenci za tento obrat přislíbili Itálii nárok na rakouská území v Dalmácii a jižním Tyrolsku. Vize o rychlé vítězné válce se brzy rozplynula a Itálie nepřipravená na totální válku byla záhy konfrontována s opotřebovacími zákopovými boji. Až do roku 1917 se přes úsilí jak italské tak rakousko-uherské armády linie na italské frontě nijak výrazně nepohnula. Italové utrpěli obrovské ztráty především během několika neúspěšných ofenzív na řece Soči. Rakouským silám podpořeným Němci se na podzim roku 1917 podařilo prolomit italskou frontu v bitvě u Caporetta, načež vojska Centrálních mocností obsadila většinu benátské nížiny a zastavila je až řeka Piava, na níž se frontová linie opět ustálila. Podpora západních spojenců a zhroucení Rakousko-Uherska umožnily italským jednotkám přejít na podzim roku 1918 do ofenzívy. Příměří na italské frontě bylo se zástupci rozkládající se Habsburské monarchie podepsáno 3. listopadu 1918.

Německo

Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce 1914 k vypuknutí první světové války. Její příčinou byla německo-francouzská nenávist, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku, ruská agresivní politika na Balkáně a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). V důsledku napjatých vztahů mezi Trojspolkem a Trojdohodou (Spojené království, Francie, Rusko) se všeobecně čekalo na záminku, kvůli které by mohla být rozpoutána válka o vedoucí postavení v Evropě. Záminka se naskytla 28. června 1914, kdy byl v Sarajevu zabit rakouský následník trůnu a vypukla první světová válka. Po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše proti Francii, Spojenému království, carskému Rusku, Itálii a mnoha dalším menším státům jako Belgie, Srbsko atd.. Boje zasáhly kromě evropského kontinentu také Blízký východ a německé kolonie v zámoří. Na západě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové a opotrebovávací válce s mnoha krvavými bitvami (Bitva u Verdunu). Po rychlém postupu Belgií byly německé armády v září 1914 zastaveny v bitvě na Marně východně od Paříže. Na východě se i přes počáteční nástup Rusů podařilo německým vojskům, jimž veleli Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, obklíčit a zničit velké části ruských armád, které pronikly do Východního Pruska. Němci a Rakušané pak dosáhli mnoho menších úspěchů, které přivodily zhroucení Ruska v roce 1917. Britská námořní blokáda v Severním moři měla ničivý efekt na německé válečné hospodářství a zásobování civilního obyvatelstva. Vstup USA do války v dubnu 1917, následující po německém vyhlášení neomezené ponorkové války, značí rozhodující bod obratu ve vývoji války v neprospěch Německa. Na konci října 1918 němečtí námořníci v Kielu odmítli vyplout na svou poslední bojovou misi ve válce, která byla tehdy již očividně prohraná. Vzpoura se během několika málo dní rozšířila po celém Německu. Císař Vilém II. byl 4. listopadu přinucen abdikovat, a pak se odebral do exilu v Nizozemsku. Ve stejný den byla v Reichstagu vyhlášena německá republiky. Dne 11. listopadu 1918 bylo v Compiègne podepsáno příměří, čímž první světová válka skončila.

Raukousko-Uhersko

23. června 1914 se vydali na cestu z Chlumu u Třeboně na císařské manévry v Bosně následník trůnu František Ferdinand d'Este a jeho manželka Žofie Chotková. Při návštěvě hlavního města země Sarajeva dne 28. června byli oba zabiti při atentátu, který provedla skupina srbských nacionalistů. Atentát způsobil šok nejen v samotném Rakousko-Uhersku, ale i na celé evropské politické scéně. Německý císař Vilém II. považoval Františka Ferdinanda za přítele, a proto ho jeho smrt osobně zasáhla. V německé i rakousko-uherské vládě ovšem existovalo tzv. válečné křídlo propojené s armádou, a tito lidé hledali vhodnou záminku pro vyhlášení války. Protože existovalo důvodné podezření, že atentátníci byli řízeni z nepřátelského Srbska, bylo proto srbské vládě 23. července odesláno tzv. červencové ultimátum s velmi tvrdými podmínkami, z nichž většinu se srbská vláda rozhodla splnit – kromě požadavku rakouskou policií vyšetřovat osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu.Rakousko-Uhersko považovalo ultimátum za nesplněné a 28. července vyhlásilo Srbsku válku. Hlavním hybateli událostí byly v pozadí stojící německá vláda a generální štáby obou zemí, německý císař sám nebyl přímo válečným štváčem, byl spíš diplomatickým hazardérem. Rakousko-uherský císař František Josef I. byl v pokročilém věku okolnostmi postaven před rozhodnutí, kdy svým podpisem pod známý manifest Mým národům! zapříčinil, že k moci v jeho zemi se začali tlačit důstojníci generálního štábu.

Osmanská říše

Na počátku první světové války se Osmanská říše mohla přiklonit na kteroukoli stranu. Když však Británie zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši právě postavili, přiklonil se Mehmet V. na stranu Německa a vyhlásil roku 1914 válku Dohodě. Dohoda postupně otevřela několik front: na Kavkaze, v Palestině a v Mezopotámii, kde se k britským vojskům přidávali arabští nacionalisté. V bitvě o Gallipoli Osmané ubránili strategicky důležitý Dardanelský průliv. Osmanská říše se rychle vyčerpala, zemi zachvátil hladomor a ve válce pokračovala jen díky německé podpoře. Válka byla doprovázena další arménskou genocidou, při které Osmanská říše vyvraždila mezi lety 1915 a 1918 přibližně 1,5 milionu Arménů. Arménská komunita v Turecku v důsledku genocidy fakticky zanikla. V druhé půlce roku 1918 se fronty začaly hroutit a Osmanská říše proto urychleně uzavřela 30. října 1918 příměří.